Petr Zelenka – česká vize

30/9/2009 Petr Zelenka (*1967) dramatik, scénárista, režisér, Praha

Režisér Petr Zelenka: Dávám přednost svobodě před bezpečím

Snad jenom pár poznámek – protože ve svém světonázoru vycházím do veliké míry právě z myšlenek lidí jako jsou Václav Havel nebo Václav Bělohradský, bylo by asi zbytečné, abych jim svým esejem připravoval půdu pro jejich esej… byl by to jen bludný kruh, ve kterém bych já spíše jejich myšlenky rozmělnil, než je pomohl vyostřit a vytříbit. Prostě abych tak řekl, necítím se být s těmito filosofy ve stejné váhové kategorii.

Kromě výše zmíněných Václavů jsou mi blízké i názory pana Václava Cílka, ze zahraničí například Fritjofa Capry či Stanislava Grofa.

V podstatě si myslím, že diskuse o hodnotách je diskusí o celém novém paradigmatu, tedy světonázoru. Taková diskuse probíhá již dobrých třicet let, možná déle, ale nerovnoměrné rozložení informací způsobuje, že pro některé lidi je tento proces nepozorovatelný. (Není tak těžké revoluci udělat, těžké je si všimnout, že už proběhla.) Jsem přesvědčený, že pomalu končí nadvláda suché, o boha oproštěné, sebevysvětlující a jen sobě se zodpovídající racionality, že věda je pomalu ale jistě usvědčována z toho, že i ona je založena víceméně na víře a bez víry a důvěry nemá žádné opodstatnění. Kultura technologií už nedokáže zdůvodnit vlastní nepostradatelnost.

Ačkoliv doufám, že éra vědeckého dogmatismu pomalu končí, velice si vážím relativistické fyziky, tak jak byla postulována ve 20. a 30. letech minulého století. Domnívám se, že taková fyzika by měla být u toho, až se budou formulovat nová pravidla „společenského chování“. Jsou to prvky neurčitosti, nelinearity, jiné chápání kauzality, dvojakosti jevů, které na moderní fyzice tak oceňuji. Ve světle jejích objevů se vědy jako biologie, medicína ale i chemie jeví jako opožděné zhruba o 60-80 let.

Chtěl bych se dožít toho, že ekonomie ztratí statut vědecké disciplíny zcela a nadobro a stát přestane být nástrojem distribuce ekonomické moci.

Syntézu jaderné fyziky a východních náboženství provedl skvěle Fritjof Capra v památné knize Tao fyziky. Ta působí i po 27 letech stále převratně. V souladu s Caprovými názory se domnívám, že debaty o budoucí podobě světa by se měli zúčastnit kvantoví fyzici i východní myslitelé, umělci a filosofové. Svět je třeba zkoumat vědeckým pokusem, ale i meditací, a to zároveň.

V zásadě se mi líbí jakékoliv nelineární uvažování. Tedy že jedna příčina může mít více následků a jeden a tentýž následek může být způsobený různými příčinami. A to platí v sociologii, geologii, matematice, medicíně… v manželství.

Pozoruji, že kapitalismus jako světový řád dospěl do stádia, kdy je možno se k němu satiricky vyjadřovat (socialismus si z kapitalismu dělal spíš ironickou legraci, tedy tvářil se povýšeně). Asi jako když si ve 20. letech 20. století dělali Ilf a Petrov legraci z NEPu. Kapitalismus je mocný, ale je nemocný. Je směšný, o jeho směšnosti každý ví a tiše ji akceptuje. Obzvlášť směšné termíny jsou neviditelná ruka trhu, ekonomický zázrak apod. Viz Jan Keller. Kapitalismus v současné době má podobu jakéhosi ekonomického náboženství, kterému je třeba věřit, které se však navenek prezentuje (jak jinak) jako zákon Boží, tedy jediný možný. Bude tedy třeba demýtizovat kapitalismus. Stejně tak bude asi třeba demýtizovat i demokracii, jakožto sice nedokonalé, ale stále ještě to nejlepší zřízení, k jakému člověk dospěl.

Věřím, že nás čekají obrovské systémové změny, doprovázené vzrůstající nedůvěrou v systém jakéhokoliv druhu. Tedy ten prvek paradoxu zde bude přítomný a musíme ho vzít do hry. Musíme se naučit žít s paradoxem, nejistotou a přibližností, řídit se výpočtem, ale i intuicí, a to zároveň. Z toho vyplývá jediné: žena možná bude mít ve společnosti větší váhu než muž. Na to si musíme nejenom zvyknout, ale musíme se případně naučit se z toho radovat.

Co z toho vyplývá pokud jde o hodnoty? Nevím. Možná že v budoucnosti nebude hodnotou ona pouhá karteziánská znalost, ale spíš vhled do podstaty věci, problému, tedy pochopení. Hodnotou bude vědomí souvislosti, ať už historické, či mezioborové.
Budeme asi muset zapomenout na hodnotu zvanou jistota. Neexistuje ani jistota poznání, ani jistota lidské existence. Osobně bych rád dal přednost hodnotě svobody před hodnotou bezpečí, i když obě jsou velice relativní a možná zcela iluzorní.
A spolu s doktorem Plzákem volám po tom, aby se soucit stal hodnotou nezpochybnitelnou. Ne láska, ale soucit. „Je třeba budovat společnost tak, aby se soucit vyplatil.“ Pod to bych se podepsal.