6/8/2009 Milena Flodrová (*1935) historička, Brno

Kavárna iDNES.cz [PDF 21 kB]

Historička Flodrová: Každá společnost potřebuje pevný řád a jasná pravidla

Jen takové malé a spíše snové zamyšlení

Což o to! Vymyslet desatero, jímž bychom se měli v budoucnu řídit, aby společenství všech obyvatel naší republiky tzv. vzkvétalo a – jak se rádo říká – kráčelo k svým světlým zítřkům, je snad vůbec to nejlehčí. O vytvoření jakéhosi vzoru ideální lidské společnosti přece usilovaly – a to už od starověku – mnohem a mnohem významnější osobnosti, než jsem teď já. Ono totiž vymyslet to, je jedna věc, ale uvést to i do života a přesvědčit o tom všechny kolem sebe, je věc druhá, navíc mnohem těžší a mám obavy, že vlastně neuskutečnitelná. Jak jinak si vysvětlit, že přes všechnu tu snahu různých moudrých, učených, rozumných a nadšených, ba někdy až život obětujících osobností se vždycky všechno časem zase zvrhlo vniveč a stále se začínalo znovu, aby se nakonec zjistilo, že ta která stávající společnost je už neuzdravitelná a tudíž odsouzená takřka k zániku. Vzpomeňme jen biblické Sodomy s jediným spravedlivým Lotem nebo říši římskou, kterou přes všechny snahy křesťanství čekal rozklad a pád. Za své vzaly společnosti říší starověkých i středověkých, k řadě takových či jiných revolucí dospěly společnosti i v době ne tak dávné, ba dokonce takřka současné. A vědomí o jakési marnosti nápravy a nepoučitelnosti lidí jako svébytného živočišného druhu planety je prostě čím dále větší a pevnější. Tak což takhle nad tím vším jen mávnout rukou a ponechat to nadále osudu?

Jenže to nejde. Pohled historika je pohled i z druhé strany a ten upozorňuje na to, že ona nepoučitelná a zavrženíhodná lidská společnost se vždycky i po sebevětších katastrofách zase začala zvedat a znovu s vytrvalou tvrdošíjností hledala ideál člověka, který by už jednou provždy onen neřešitelný problém vyřešil. A to je nutno ocenit a podpořit, protože bez této vlastnosti člověčenstva by asi skutečně nemělo smysl nadále o cokoliv usilovat. Navíc, když se společnost naší republiky začíná pozvolna, ale nicméně nebezpečně, blížit právě k onomu kritickému bodu rozpadu hodnot vůbec, jež by se poté mohl zasloužit i o rozpad společnosti. Přitom je to pořád stejné: posedlost po penězích a majetku, jež se v určité fázi už neštítí ani zločinu, naprostá ztráta úcty k hodnotám života a bezuzdná lascivnost v intimních vztazích a morálce vůbec. Zkusím tedy i já vyřknout to, co si myslím, že by nám všem dohromady asi prospělo, i když jsem si moc dobře vědoma toho, že to nelze ani nařídit, ani uzákonit, že se to dokonce nemusí ani podařit a že by to navíc trvalo generace, než by možná k nápravě došlo.

Každá společnost, rodinou počínajíc, potřebuje pevný řád a jasná pravidla soužití, jež musí vejít do krve tak, že je prostě nelze překročit. Samozřejmým se musí stát bezpodmínečné dodržování všech demokraticky přijatých zákonů, ale také ono obyčejné „to se prostě nedělá“. Tolerance je další důležitá zásada, neboť každý jsme jiný. Nutné je mít na paměti, že „to co nechceš, aby ti dělali jiní, nečiň ty jim!“, a že i tady musí platit jasné hranice tolerance, až kam ano. Třetím sloupem je další tolik potřebný atribut jakékoliv zdravé společnosti – totiž zodpovědnost a úcta. Ať už k minulosti národa a jejím památkám, k dobře vykonané práci, ke vzdělání a vědomostem, ke zdraví svému i jiných, k přírodě a její dokonalosti, ba i ta „jenom obyčejná“ úcta a zodpovědnost ve vzájemných, především rodinných, vztazích. Je-li totiž společnost opřena o tyto tři výše zmíněné sloupy – řád, toleranci a zodpovědnost – nekymácí se a nepadá. Teprve potom lze stanovit i to, co společnost nadále obohacuje, jako je poctivá práce, láska, pevná vzájemná lidská solidarita bez závisti a podezírání, kulturnost a zejména kultivovanost života i projevu, smysl pro čistotu a pořádek kolem sebe i v sobě, či úsměvný humor a životní optimistický nadhled. Jak by řekl Jára Cimrman: Pak bude společnost až slušná!

Shrneme-li ono desatero, je to: pevný řád, tolerance, úcta a zodpovědnost, kultivovanost a kulturnost, práce a vzdělanost, solidarita a láska, úsměvný humor a optimismus, čistota a pořádek, péče o zdraví a obdiv k přírodě. A teprve potom budeme moci být tím pravým srdcem Evropy a bude nám dobře na světě!